Láska k sobě a láska k druhým

 

 

Mnoho lidí tvrdí, že neexistuje ideální partnerství a že v každém vztahu něco nefunguje. Zvláště lidem s takovým názorem se pak nedaří fajnové partnerství vytvořit. Je to jen náhoda? Je náhoda, že se zaplétáme s partnery, kteří nám nedávají dobrý pocit? Není to trošku podezřelá náhoda, že jsme ve vztazích pořád dokola nespokojení? Nepramení naše nespokojenost ve vztahu z nespokojenosti o nás samých?

Co se začít mít rádi? Co se přestat bát, že pokud se začneme mít rádi, přeroste nám to přes hlavu a my budeme arogantní. A arogantní, nabubřelí a namyšlení lidi jsou přeci odsouzení hodní. Ale nachází se v aroganci a namyšlenosti láska? Nebo jde spíše o strach, obavy, nedůvěru v sebe sama a prázdné srdce? Často používáme termín „zdravá sebeláska“, abychom právě předešli možnosti, že se nám láska vymkne z kontroly a my budeme ti namyšlenci, které nemá nikdo rád. Jak by ale láska mohla být nezdravá? Lásky nemůže být nikdo dost a láska se nikdy nemůže přerodit v aroganci. Láska a zpupnost jsou zcela odlišné. Ve světě má vše své protiklady: zdraví a nemoc, láska a nenávist, bohatství a chudoba. A stejně tak láska a arogance jsou protiklady. Pouze na základě lásky vzniká dobrý pocit. Arogance nedává dobrý pocit.

Bylo nám řečeno: „Neměj se rád! Pokud se máš rád, budeš arogantní! A arogantní lidé jsou nežádoucí! Pokud se nebudeš mít rád, budou tě mít všichni rádi!“ Uf, jak scestné! Lidé spíše vycítí, že se nemáte rádi a začnou vás využívat, že? Proč by jinak hodné holky jinak tolik strádaly ve svých vztazích? Byli jsme všichni vychováváni tak, abychom byli ti hodní chlapečkové a holčičky a vždycky nám bylo vtloukáno do hlavy, ať si moc nevěříme, neboť to není dobré, to se prostě nedělá. Samochvála smrdí. Učili jsme se, nemít se rádi a nevěřit si, protože tak se prostě má podle výchovy žít. Aby z nás nevyrostli žádní neslušní a vychloubační jedinci. Ale dnes jsme již dospělí a máme možnost volby rozhodnout se, zda je skutečně tak výhodné nedůvěřovat si nebo nám to spíše náš život narušuje. Zda nedůvěra v sebe sama vede ke štěstí nebo je to cesta spíše jen k trápení a vytváření umělé vlastní hodnoty v podobě arogance. Zda cesta lásky je ta cesta, která jediná dává smysl. Johan Wolfgang Goethe řekl: „Kdo si důvěřuje, ten ví, jak má žít.“ Není lepší inspirovat se lidmi, kteří se nebáli toho, co si o nich pomyslí druzí nebo se nechat ovlivňovat těmi, kdo jsou naplněni strachem? Můžeme zde citovat dalšího velikána Alberta Einsteina: „Existují dva druhy lidí. Jedni žijí život naplnění strachem a druzí láskou.“ Na nás je výběr, pod kterou taktovkou necháme kráčet své životní kroky. Na nás je výběr toho, čemu věříme, co si myslíme a jaká v sobě leštíme přesvědčení.

 







Určitě by se našla námitka, „ale vždyť přeci někteří partneři se tolik milují a končí rozhádaní a s nenávistí v srdci. Láska může velmi snadno skončit nenávistí, lásce zkrátka není radno věřit, stejně tak jako mužům. Jsou vrtkaví a přelétaví, tak jako láska.“ Ono to tak může vypadat, stejně tak jako že kolejnice se v dálce spojují, ale ony přitom dále pokračují v nezměněné vzdálenosti jedna od druhé. Pokud věříme, že z lásky se může stát nenávist, pak je to stejné jako když věříme, že se kolejnice v dálce střetnou. Je to jen klam, je to jen naše přesvědčení vytvořené na základě nepochopení širších skutečností. Pokud se vztah začne měnit z něčeho hezkého do něčeho nehezkého, závisí to na tom, čemu dáváme svoji pozornost. Naši manželé mají mnoho vlastností. A na začátku jsme my manželky viděly jen ty dobré. Jenže vedle dobrých vlastností se i tu a tam objeví i něco, co se nám vlastně moc nelíbí. Je to jako s těmi koláči v pekařství. Vedle těch našich oblíbených makových koláčů se vyskytnou i ty povidlové. A my místo toho, abychom se dále soustředily hlavně na to, co se nám líbí, tak začneme stále dokola omílat hlavně to, co se nám nelíbí. A pak jsme překvapené, že jde celý vztah nějak z kopce a my začínáme čím dál častěji jíst povidla. Ale nikdo nám je do pusy nevkládá, jen my samotné. Je to totiž o naší volbě, po kterých koláčích sáhnu. Budu se soustředit s láskou na to, co se mi na mém manželovi líbí nebo se budu podrážděně soustředit na to, co se mi nelíbí a budu o tom přemýšlet, budu na to poukazovat a budu to neustále rozebírat se svými kamarádkami? Je tohle láska? Nebo je to kritika, odmítání a negativní postoj? Nemá pak tento negativní přístup právě na svědomí tu nenávist, která ve vztahu díky nám více bobtná a láska je zanechána někde v našich vzpomínkách na to, jaký náš manžel kdysi byl?

Nebude tedy stát za naším životem spíše něco jiného než jen vrstvení okolností a nepředvídatelné náhody? Nejsme my ti, kteří drží štětec a malují si obrazy na své plátno podle svého rozhodnutí? Pokud dáme do svého přání lásku k sobě samým, budeme se divit, jak mocnou sílu v sobě máme každým okamžikem.

Inspirováno Esther a Jerry Hicksovými